Má práce

"… neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě."
Augustinus Aurelius: Confessiones

Jan Eipell (*1985) patří k mnoha výtvarníkům, kteří neprošli oficiálním vzděláním na umělecké škole. Prvotním motivem k tvorbě pro něj bylo vypořádat se jejím prostřednictvím s nelehkými životními situacemi, které ho potkávaly. Tvorba se mu stala prostředkem pro orientaci při hledání cest z mezních stavů, které prožíval a oporou v situacích, kdy stál před úkolem odpovědět si na zásadní otázky existenciální i existenční. Linie autoterapie je v Janově tvorbě přítomná stále a on o ní otevřeně hovoří.

Malování jako autoterapie je cestou pro mnohé a jeho plody mají nesporně velký význam v kontextu autorova života. Ne vždy je však lze veřejně prezentovat jako umělecká díla a sami autoři je vnímají jako čistě privátní záležitost. Janova tvorba záhy překračuje hranice "terapeutických" obrazů. Jan velmi rychle zvládá řemeslnou stránku jak malby, tak dřevořezby. Jako autodidakt rozvíjí svůj talent. Naslouchá reflexím diváků na své obrazy a doplňuje si znalosti dějin umění. V obrazech přetavuje nejen svou zkušenost životního zápasu, ale i zážitky z četby poezie, zejména Jana Zahradníčka a Ivana Diviše. Během poměrně krátké doby jeho obrazy nacházejí cestu ke sběratelům a Janovi jsou nabídnuty možnosti několika malířských a sochařských realizací v architektuře.

Při prvním setkání s Janovými obrazy jsem se původně domníval, že ony pro ně typické ostré linie jsou od počátku jasné a předkreslené. Překvapivým zážitkem pro mě bylo procházet s Janem procesem tvorby. Postupné rození linií z amorfních barevných mlhovin na podmalbách připomíná proces utváření krystalu. Poznání této cesty formování skutečnosti od chaosu k řádu nabízí zajímavé souvislosti pro interpretaci obrazů.

Při setkání s každým uměleckým dílem se nám v mysli objevují věci již spatřené a zpětně ovlivňují naše vnímání obrazu. Pro mne je zásadní vazba Janových obrazů k tvarosloví děl z posledního období tvorby Františka Janouška, k modrým figurálním kompozicím Mikuláše Medka (příkladem může být obraz "12. září, za velkého větru" z roku 1958), futuristické kompozice snažící se zachytit pohyb a v neposlední řadě gotická katedrální vitráž. Jinými slovy naléhavost, zápas a vertikála.

Kontextů s Janovou tvorbou lze najít bezesporu více. Samostatnou kapitolu by mohly tvořit kontexty přírodní – žhnoucí uhlíky, chladné krystaly, stromy zasažené bleskem, … Důležité je, že Jan tyto vazby objevuje a vnímá.

Z Janovy tvorby z poslední doby je zřejmé, že nesetrvává v jednou nalezeném bezpečném způsobu vyjadřování, ale jde cestou experimentu. Do svých kompozic typických ostrými linkami a kontrasty včleňuje lazurní technikou malované náznaky postav evokujících spíše tušené obrazy madon na stěnách opuštěných sudetských kostelů. Jan je na cestě s nejasným cílem. Kráčí odvážně, puzen neklidem. A odvaha a vůle k vykročení se mu vrací v příležitostných spočinutích v tom, co přesahuje hranice lidské existence.

Jiří Mach