Narozen v roce 1985 v Podkrkonoší. Tvorba Jana Eipella zahrnuje obrazy, sochy, ilustrace. Jeho díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách v Čechách a USA. Má za sebou více jak pětatřicet výstav,(Galerie Zet Velká Bystřice , Americké kulturní centrum při velvyslanectví USA na Malé Straně v Praze, Galerie a muzeum J. W. Mezerové . Součástí jeho tvorby jsou i výtvarné realizace v rámci architektury (Dům v mlze, prezidentský salon DPS Ondřejov ) či nástěnné malby (Hodonín, Praha). 

A propo...

Nezačal jsem malovat proto, že bych chtěl být umělcem. Maloval jsem,  protože jsem jinak nemohl. Dlouho jsem téměř  nevěděl, co přesně a jak dělám. Jen jsem cítil, že když se dotknu barvy, svět na chvíli dával smysl. Plátno bylo místo, kde se daly věci říct beze slov. Kde nebylo nutné nic vysvětlovat, obhajovat, skrývat.

Moje první obrazy byly těžké, tmavé, plné napětí. Dnes v nich vidím bolest, kterou jsem tehdy neuměl jinak zpracovat. Maloval jsem  tlak, někdy vztek, jindy strach, často ticho, které bolelo víc než křik. Barva nebyla krásná – byla nutná. Každý tah byl spíš záznamem stavu než záměrem.

Postupem času jsem si začal všímat, že se obrazy samy mění. Jako by si žádaly řád. Jako by mi říkaly, že chaos se dá unést jen tehdy, když má řád. Začaly se objevovat linie. Vertikály. Rozdělení plochy. Ne proto, že bych chtěl malovat "jinak", ale proto, že jsem potřeboval něco, o co se v obraze opřít. Stejně jako v životě.

Vzpomínám si, kdy jsem si poprvé uvědomil, že moje obrazy připomínají vitráže. Nebyl to záměr. Vitráž je vlastně rozbitá – a přesto drží. Světlo skrze ni neprochází hladce, ale láme se. A právě v tom lomu se tvoří prostor, kde smí vzniknout i krása. Uvědomil jsem si, že právě tak to mám  uvnitř sebe uspořádáno. 

Má víra pro mě nikdy nebyla jistota. Spíš otázka, někdy bolestná, někdy tichá. Nemaluju Boha jako odpověď. Maluju prostor, kde se člověk ptá a dozvídá. Postavy na mých obrazech nemají konkrétní tváře. Jsou to lidé. Jsme to my. Každý, kdo nejen někdy pochyboval, a přesto zůstal.

Barva pro mě vždycky nesla význam. Červená není jen krví a záznamem bolesti, ale je i  životem.   Modrá není jen klid – je to hloubka, noc, mlčení. A světlo? To nepřichází shora jako odměna. Prolamuje se. Musí si cestu vybojovat. Světlý tón není dekorace, je to okamžik, kdy se dá nadechnout.

Časem se moje malba zdánlivě uklidnila. Už jsem nemusel křičet, stačilo dýchat. Expresivní gesto se proměnilo v přirozený rytmus malby. Když někdo říká, že moje obrazy nejsou snadné, beru to jako kompliment. Ani cesta k nim nebyla snadná. Nejsou tu proto, aby se líbily. Jsou tu proto, aby byly pravdivé. Pokud u nich někdo na chvíli ztichne, pokud se v nich někdo pozná – i v té křehkosti – pak má smysl, že vznikly.

výstavy a realizace

 2002 čajovna, česká skalice 

2004 kafírna, trutnov 

žebřík v parku, trutnov 

2005 kafírna, trutnov 

žebřík v parku, trutnov 

výtvarné sympozium týden pro broumovsko 

2006 fara, horní maršov, krkonoše 

alterupice, úpice 

2007 swaš, malé svatoňovice 

vuv galerie a muzeum j. w. mezerové, úpice 

2008 swaš, radnice, trutnov 

kafírna, trutnov 

bowling bar, rtyně v podkrkonoší 2009 

galerie u přívozu svk hk 

2010 knihovna, náchod 

swaš, radnice trutnov 

2013 sedm pádů smrti, ilustrace knihy povídek antonína šlechty 

galerie slavie, náchod 

galerie pohoda, hodonín (v rámci projektu soul fly) 

salesiánské centrum, praha kobylisy 

nástěnná malba obětem romského koncentračního tábora hodonínek, hodonín 

 dps, ondřejov 

2014 výtvarná realizace kavárny, ergokavárna pro postižené dps, ondřejov 

2016 jiný kafe, praha 

café na půl cesty, praha 

realizace dům v mlze, rtyně v podkrkonoší 

dendrit kafé, praha 

 2017 neviditelní géniové, grid, praha 

 2018 olej/plátno/život, evangelický kostel, soběhrdy 

 atelier artfest – mezinárodní veletrh se současným uměním, praha 

u nás, praha radotín  

2o19 u nás, praha radotín 

 galerie bastion, tábor 

2020 bar/ák, praha 

2021 muzeum j. w. mezerové, úpice 

2022 u nás, praha radotín 

americká ambasáda, praha